Návštěva u Zdenyho ve Švýcarsku - 2.část

Zdravím všechny, kteří se na můj blog občas ještě mrknou, i když na něm už opravdu dlouho nic nepřibylo. Dneska bych to chtěla napravit a konečně asi po měsíci dopsat moje zážitky ze Švýcarska... 

V sobotu 31.3. a v neděli 1.4. jsme si udělali se Zdenym celodenní výlety do přírody. V sobotu jsme jeli vlakem a pak autobusem do Jury, kde jsme vystoupali na dva vrcholy (Passwang a Vogelberg) a po cestě si přitom užívali ze všech stran moc pěkné výhledy.

Dál jsme sešli do vesničky Reigoldswil, kde nás čekalo milé překvapení ve formě stánku se zavařeným i čerstvým ovocem. Ne že bychom si chtěli něco koupit, ale hodně zajímavé bylo, že stánek tam stál jen tak bez jakéhokoliv dozoru. Byly tam pouze cenovky a pokladnička, do které měl hodit peníze každý, kdo by si chtěl něco odnést domů a ochutnat místní produkci :) Docela nás pobavilo, že v Česku by něco podobného pravděpodobně nevydrželo ani den :-D Samozřejmě bylo nutné to řádně zdokumentovat a vyfotit:

Pokladnička - zajímalo by mě, kolik v ní bylo :-D

Z Reigoswilu jsme pak jeli autobusem do Liestalu a následně už vlakem přímo do Basileje. Výlet byl moc pěkný a jediné, co mi ten den přišlo trochu líto, byl fakt, že v Brně pořádal náš oddíl každoroční závod a tohle bylo poprvé, co jsem ho zmeškala. Taky to byl první závod pro Nikču, která vloni začala cvičit, a mě moc mrzelo, že tam nemůžu být s ní...

V neděli jsme se vydali "až" do Německa - konkrétně do Schwarzwaldu. Na naší trase sice nebyly žádné vysoké vrcholy, ale do kopce to bylo pořádně, takže jsme se dostatečně zapotili. Takhle s odstupem se mi tu líbilo asi ještě víc než v Juře. Byly tam malé vesničky se zelenými stráněmi všude kolem a mělo to všechno takovou výjimečnou atmosféru. Tím, že bylo zrovna jaro, vypadalo všechno takové svěží a zelenější než obvykle... Všude bylo taky hodně laviček, aby si turisté mohli užívat pěkných výhledů, což mě (jakožto fanynku právě takových výhledů) hodně potěšilo. 

Minivesnička uprostřed zelených strání

Tam vzadu jsme zahlídli nejvyšší horu Schwarzwaldu, z čehož byl Zdeny náležitě nadšen. Pokud na fotce nic zvláštního nevidíte, tak nezoufejte - já jsem z téhle perspektivy nic zvláštního neviděla ani naživo :-D

Nemůžu sem taky nedat fotky takového "močálku", na který jsme narazili po cestě a ve kterém jsme viděli (Zuzka by byla asi velmi potěšena) pěknou hromádku žabích vajíček :-) Pro takovou Lenču to asi nebude nic speciálního, ale já jsem to ještě nikdy takhle neviděla, takže jsem z toho byla poměrně nadšená :-)

Nevylíhnutý malý "žabátka" :-D

"Žabátka" v detailu

V pondělí měl jít Zdeny do školy a už ani nevím, co jsme měli původně v plánu dělat potom. Plány se ale každopádně změnily, když Zdeny přišel asi za půl hodiny s tím, že hodina odpadla. Mohli jsme tedy využít celé odpoledne a rozhodli jsme se, že navštívíme místní ZOO. Sice nebyla moc velká, ale zvířat tu měli opravdu hodně. Moc se mi líbili například tučňáci a plameňáci. Všimli jste si někdy, že někteří ptáci vlastně krčí kolena úplně na druhou stranu než lidi? Já musím přiznat, že mi to nikdy nedošlo a byl to pro mě docela zážitek, když ty nohy měli tak "vykloubený" :-D

"Vykloubená" kolena :-D

Moc hezké taky bylo krmení lachtanů. Hlavně ten největší byl fakt naučený co má dělat a dokonce balancoval na čumáku míč přesně tak, jak to bývá na obrázcích :) Nejvíc se mi ale líbili klokani. Zrovna měli mladé a byli jsme svědky toho, jak matka mlátila jedno mládě, protože chtělo napít a ona měla ve vaku jiné mládě, takže na tohoto chudáka neměla náladu. Chudák za ní pořád dokola chodil a ona ho za to pořád dokola mlátila packama po hlavě :-D Jednu dobu jí z vaku dokonce vyčuhovala skoro celá noha malýho klokánka, a to v takovým úhlu, že jsem si říkala, že tu nohu musí mít snad zlomenou :-D Pak tam byla ještě jedna mamina, která zase krmila velmi ochotně.

Největší a nejšikovnější z lachtanů

Ochotnější z maminek

Další, čeho jsme byly svědky, byla zajímavá bitka goril, z které ale bohužel nemáme fotky. Gorilák se chtěl pářit a gorilačce se to moc nezamlouvalo, takže se honili po celé kleci a docela agresivně se pořád pošťuchovali. Před klecí seděl pán a všechno pozoroval a zapisoval, tak jsem docela zvědavá, co by nám k tomu řekl, kdyby mohl. Večer jsme pak strávili se švýcarkou Bernadette, která nám připravila fondue (rozpuštěný sýr, do kterého se namáčí chleba). Připojila se k nám i Vietnamka Thuy, která se mi zdála moc milá, ale mluvila tak zvláštně, takže jsem musela být hodně bdělá, abych jí rozuměla. Měla jsem ze sebe radost, že když Bernadette říkala něco Zdenymu německy, tak jsem jí i rozuměla, takže ne vše je ztraceno a pořád ta němčina v hlavě někde je. Samozřejmě, že když se bavili Švýcaři mezi sebou, tak ta švýcarská němčina mi připadala jako zvracení, takže jsem jim nerozuměla ani slovo :-D

V úterý se trochu pokazilo počasí, ale to nevadilo, protože Zdeny musel stejně do školy, takže jsme neměli v plánu žádný velký výlet. Dopoledne jsme se šli projít k řece Rýn, i když už trochu pršelo. Pak šel Zdeny do školy a pak jsme se už za vydatného deště vydali do historického muzea, kam měl Zdeny lístky ZDARMA :-D Muzeum bylo zajímavé, ale bylo tam toho tolik, že se nedalo všechno projít opravdu pořádně. K večeru jsme pak byli domluvení, že Zdeny uvaří pro kamarády něco českého a rozhodl se, že udělá svíčkovou. Ve Švýcarsku sice neznají knedlíky, ale v německým Lídlu se Zdenymu podařilo hotové knedlíky koupit, a tak se mohl pustit do vaření. Troufám si říct, že jsem si partnera vybrala moc dobře, protože svíčkovou zvládl na výbornou :-D Všem chutnala omáčka i knedlíky, které někteří měli poprvé. Celkově to byl moc příjemný večer.

Ve středu šel Zdeny zase do školy, tak jsme naplánovali jen na odpoledne prohlídku farmaceutického muzea. Myslím, že Zuzce i Lenči by se tam moc líbilo :-) Zrovna tam taky probíhala výstava o Cole a kofeinu, která mě docela zaujala. Bohužel si ale ke čtení jednotlivých plakátů nebylo kam sednout a mně už se z toho pak trochu motala hlava, tak jsme nepřečetli o Cole všechno.

Čtvrtek byl zase moc zajímavý den, na který budu asi ještě dlouho vzpomínat. Vypravili jsme se totiž do sousedního městečka Riehen, kde se nachází muzeum hraček. To se mi opravdu hodně líbilo a myslela jsem u toho na taťku a mamku, protože myslím, že jim by se tam taky hodně líbilo. Byly tam k vidění různé druhy hraček z 19. a 20. století, které nepocházely pouze ze Švýcarska, ale ze všech koutů Evropy. Od starých dřevěných hraček, přes modely autíček, vojáčky všech různých epoch a velkou vlakovou dráhu až ke starým tříkolkám, kočárkům a panenkám. Nejvíc se mi líbily domy pro panenky, které si mohly v té době dovolit určitě jen ty nejbohatší rodiny. Každý dům měl všechny možné pokoje a každý do detailů vybavený. Kromě obytných domů tam byly i obchůdky, kuchyně a dokonce i miniaturní škola. Byla jsem z toho opravdu nadšená a i když jsme tam byli přes tři hodiny, klidně bych tam zůstala ještě dýl. Přiložené fotky jsou z hrací místnosti pro děti, kterou jsme samozřejmě museli taky navštívit :-D

Lucinka si hraje.

Lucinka si opět hraje :-)

Protože počasí nám zase příliš nepřálo a bylo nevlídno, nechtěla jsem jít na procházku kolem řeky Wiesen, kam mě chtěl Zdeny vzít. Nakonec jsme se vydali aspoň do blízké minizoo. To je taková malinká volně přístupná zoo, kde nejsou žádné zvláštní exotické druhy zvířat, ale spíše takové, o které není potřeba se až tak výrazně starat. Zaujalo mě množství čapích hnízd (byly tam snad na každém stromě) a pak malé opičky, u kterých jsme si chvilku sedli na lavičku a pozorovali.

Pátek byl velmi náročný, ale asi nejhezčí den, který jsem ve Švýcarsku prožila. Cestování ve Švýcarsku je hodně drahé, a tak když se chce člověk podívat někam dál a nechce přitom utratit jmění, nemá mnoho možností. Zdeny se ale díky chytré radě (díky Týnec :-) dozvěděl o Tageskarte, což je jízdenka, s kterou se dá celý den cestovat po celém Švýcarsku za 39 franků. Tyto jízdenky jsou ale hodně žádané a je jich na každý den pouze omezený počet, takže se musí kupovat hodně dopředu. Člověk tak riskuje, že si koupí jízdenku třeba na den, kdy pak bude celou dobu pršet. My jsme to ale riskli a risk byl zisk :-) Původně jsme se chtěli s touto kartou podívat k Bodamskému jezeru, ale Thuy nám doporučila jet do Zermattu, což je vesnice (možná město - neznám tu přesnou terminologii), ze které se dá vidět jedna z nejvyšších hor Švýcarska - Matterhorn (4 479 m.n.m.). Protože o tom mluvila hodně nadšeně, tak jsme si řekli, že to bude lepší volba než Bodensee. Ráno jsme vstávali hodně brzy a byli jsme nepříjemně překvapeni nepěkným počasím. Nasedli jsme ale na vlak a dojeli až do Vispu, kde už na nás čekala zubačka. Pokud nevíte, co to je, tak jsem ráda, že nejsem sama, kdo ten název donedávna neznal. Je to dráha, která má uprostřed kolejí takový pás, do kterého se "zahákují zuby", aby se mohl vlak pohybovat do kopce. Cesta sama o sobě už stála za to - všude okolo byly kopce a hory, na některých z nich byly ještě zbytky sněhu, jinde už bylo zeleno. Nemohla jsem se dostatečně vynadívat. Ve Vispu bylo ještě škaredě a zamračeno, ale jak jsme jeli nahoru, jako zázrakem se nebe vyjasnilo. Měla jsem pocit, že jsme vyjeli až "nad mraky". Zermatt je velmi zajímavé městečko. Domy mají často dekorace ze dřeva a působí velmi příjemně. Některým by ale mohly kazit dojem obchody se suvenýry, které jsou všudypřítomné. Nějak mi ale celkově nevadily - jako třeba na křesťanském poutním místě Medjugorje v Bosně, kam jsme se byli podívat předloni, když jsme byli s děckama v Chorvatsku. Tam mi obchody se suvenýry přišly nevkusné a kýčovité, tady to ale pro mě nemělo ani nádech nepatřičnosti. Když jsme prošli Zermattem, mohli jsme už vidět vrchol Matterhornu tak, jak je vždycky vyobrazený na všech pohlednicích. I když v Zermattu už sníh byl rozpuštěný, Matterhorn byl ještě celý bílý a vypadal úchvatně.

Hlavní ulice Zermattu

Takto na nás Matterhorn poprvé vykouknul

Matterhorn focený až na samém okraji Zermattu

Než jsme vyjeli, předem jsme si naplánovali naši výletní trasu a tu jsme teď měli v plánu dodržet. Chtěli jsme dojít z Zermattu (1620 m.n.m.) do asi 4 kilometry vzdálené vesničky jménem Zmutt (1936 m.n.m.). Není to ani tak vesnička jako spíš soubor asi 20 dřevěných chat, ve kterých už nikdo nebydlí. Jediné, co tam funguje, je restaurace pro turisty, do které jsme ale z finančních důvodů samozřejmě nezavítali :-D Po cestě jsme se z bund vysvlékli do mikin a pak i jen do triček, protože sluníčko hezky svítilo a tak bylo příjemně. Bylo zajímavé sledovat jak na jedné straně údolí už není po sněhu ani památky a na druhé straně, kam sluníčko nesvítí, je přitom ještě slušná pokrývka.

Na fotce to asi není vidět, ale dole v údolí se krčí Zermatt

Osamocené chatičky a za nimi skály

Kontrast - v pravo už tráva, nalevo stále ještě sníh

Kousek za Zmuttem jsme se ohlédli :-)

Důkaz, že na druhé straně údolí bylo sněhu stále dostatek

Zermatt z výšky

Vím, že fotky nikdy nemůžou dokonale zprostředkovat to, jaké to tam opravdu bylo, ale doufám, že vám tu krásnou atmosféru aspoň trochu přiblížily. Po cestě zpátky domů jsme ještě využili Tageskarte do posledního zbytku a zastavili se v hlavním městě Švýcarska - Bernu. Je to město plné kašen a podloubí s moc pěknou atmosférou. Na ulicích jsou jen tak postavené velké šachové figurky, které nikdo nezničí ani neukradne, takže pak lidi můžou hrát šachy v "životní velikosti". Atrakcí je tam výběh pro medvědy, podle nichž je město pojmenováno. Nervozní samec byl ve výběhu oddělený od samičky a trochu odrostlých medvíďat, která se ale ještě s chutí nechala od maminky nakojit :-D

Únava po tomto dni byla enormní, ale určitě to stálo za to.

V sobotu jsme se jeli podívat do Luzernu. Vstávali jsme opět brzy a počasí se opět moc nevyvedlo. Narozdíl od předchozího dne se ani později nevyjasnilo a i když jsme vlakem přijeli na místo, pořád pršelo. Nakonec se ale aspoň déšť umoudřil a i když bylo celý den zataženo a chladno, aspoň už nepadaly z nebe kýble vody. Luzern je moc pěkné město, jehož dominantou je starobylý dřevěný most, který ovšem musel být před několika lety zrestaurován, protože při požáru skoro kompletně shořel a s ním i velká část sady obrazů, která je vystavena uvnitř mostu. Ty obrazy, co byly před požárem zachráněny, tam visí i dnes.

 

Jeden z obrazů, co přežil požár

Původně jsme měli v plánu vyjít na vrchol jedné ze tří hor, které obklopují Luzern (Pilatus, Rigi a Bürgenstock). Kvůli počasí jsme se toho nápadu ovšem vzdali a místo toho se šli podívat na hradby, ze kterých byl pěkný výhled, a potom jsme se prošli kolem jezera. Tam jsme narazili na labuť, která zrovna seděla na vajíčkách a moc jí nešlo se usadit tak, jak by patrně chtěla, takže se pořád vrtěla a měli jsme možnost vidět i ta zmíněná vajíčka.

Vrcholky hor jsme bohužel neviděli, protože se na nich povalovala mlha. I tak Zdeny ale pár fotek vyfotil.

Další den už mi letělo brzy ráno letadlo zpět do Španělska, tak jsem se musela se Zdenym i Švýcarskem po krásném týdnu rozloučit. Doufám ale, že se tam ještě někdy podívám, protože je tam opravdu hezky :-)